"Strašně mě to mrzí.. Bohužel na tohle pomůže jen čas, nepřestane to bolet, ale bude to lehčí. A pamatuj, že brácha bude pořád s tebou. Hodně sil."
"Hlavně si nic nevyčítej, tvůj brácha to tak chtěl a ty za to určitě nemůžeš! Možná měl nějaké psychické problémy, které v sobě dusil a skončilo to takhle. Drž se !"
"Dokáži se do tebe vcítit jelikož mi letos v březnu nečekaně odešel tatínek, taktéž dobrovolně. A co mi pomohlo? Přítel. Rodina. Kamarádi. Chodit mezi lidi, číst knížky, a světe div se učit se na maturu. Ten pocit že už se nevrátí nejde nijak překonat, jen nám to prostě přijde neuvěřitelné. Snaž se babičku i mamču podpořit. Někdo z Vás musí být ten silný. Nikdy to nepřebolí bohužel, ale to utrpení se dá zmírnit. Moc ti držím palce ať jsi silná. Bude líp!"
"před 2 rokama mi umřel nejlepší kámoš...ještě jsem ho v ten den potkala a řikal, jak zajdeme na kafe, přitom už měl namířeno, tam, kde se zabil...nechápala jsem to a nechápu to doteď čas to vyřeší...ty první týdny jsou nejhorší, stále jsem čekala na smsku na dobrý ráno, na to jeho konstatování holek a mejch kluků a nejhorší bylo, že jsem si řikala, že jsem tomu mohla zabránit...když měl pohřeb, tak jsem tam šla jen na chvíli, protože jsem na to neměla a v tu chvíli jak se jeho mamka sesypala na zem a začala křičet ať jí odpustí jsem se e na sesypala taky...no už to jsou dva roky a už na něj jenom s láskou vzpomínám, cejtim i takovou bolest protože kolem místa, kde se zabil musím chodit prakticky každej den, ale už je to v pohodě, je na lepšim místě a nic ho už netrápí, aspoň v to doufám"
"Je mi strasne lito, co prozivas. Ta bolest bude ohlusujici a rozervavajici nekonecne dlouhou dobu. Jsem suchy pragmatik a naprosto me odrovnala. Sokovala a porad sokuje. Ziju to tri mesice a krome toho, ze trochu funguje moje telo, vetsi ulevu zatim necitim. Smiruju se s zivotem pred a po odchodu milovaneho cloveka. Cekam, az to bude k ziti...."
"Jediné, co pomůže, tak čas. Kecá se to u všeho, ale ono to tak opravdu je.
Sama vím, jaké to je přijít o jednoho z nejdůležitějších lidí v životě a uvědomit si, že šlo třeba udělat něco jinak (můj dědeček). Hrozně moc lidí to tak má.
Hlavně to v sobě nedusit. To je to nejhorší. Je to lidské, je lidské plakat nad ztrátou člověka.
Smrt je přirozená věc, se kterou se musí počas života setkat prostě každý. Ze začátku se to zdá, že se s tím prostě člověk nesmíří, ale uvidíš - chce to čas a půjde to, člověk přes to přejde a prostě půjde dál životem."
"Nevěřím, že je smrt konec všeho, duše podle mě existuje dál, na jiné úrovni než jsme schopni chápat. Zkus to brát tak a přečíst si knihu Život po životě"
"Co k tomu říci děvče, je to hrozné, ale nic s tím nenaděláš. Bude to bolet stále a nikdo a nic Ti to z hlavy nevymaže, prostě se s tím musíš naučit žít, když se Ti bude chtít brečet tak breč, když se Ti bude chtít křičet tak křič a řvi jak lev, pomůže Ti to a donuť i rodiče, hlavně ať to v sobě nedrží emoce musí ven. Přeji Ti hodně síly. Jana"
"Rozhodl se pro to sám, ty si nic nevyčítej. Nemohla jsi za to, nikdo za to nemohl. Nejste sami, on je pořád u vás, když pláčete pláče s vámi, drží vás za ruku, objímá vás. Když se smějete, on se raduje s vámi, protože je šťastný, když chvíli zapomenete na tu bolest, kterou vám svým odchodem způsobil. Člověk občas má chuť vše skoncovat, nemůžete mu to mít na druhou stranu za zlé. Jeho život nevrátíš zpět, ale můžeš ho za něj částečně žít.
Žij za něj, bojuj za něj, věř v něj."
"V srpnu to bude 7 let, co nám s přítelem zabil nejlepší kamarád. Odešel taky dobrovolně. Dodnes nikdo neví proč. Měl super vztah, dobrou práci, spoustu kamarádů, milující rodinu...oslavili jsme jeho dvacetiny a týden po tom už tu nebyl...pořád myslím na to, jak jsme s jeho maminkou vybírali písničky na pohřeb...dodnes se s tím, že odešel, s přítelem nemůžeme vyrovnat, ale když teď na něj myslíme, většinou už s úsměvem. Chce to opravdu čas a snažit se věnovat všemu možnému...nepřestane to nikdy, ale časem s tím půjde žít."
"Možní to zní divně, ale zase víš, že on odejít chtěl...bylo to jeho rozhodnutí a on ho chápal - je to tedy nepochopitelné pro vás, ale on s tím byl smířený. Mně nedávno odešel rodič - zcela nedobrovolně, ještě v posledních chvílích říkal, že nechce odejít. Smířit se s tím tedy musí jak on, tam "někde" i my tady. Tvému bráchovi je teď určitě lépe, je tam kde chtěl být a chtěl by abyste toho jeho rozhodnutí přijali"
"Znám ten pocit. Smutek, prázdnota, beznaděj ... Nemůžeš spát, bolí tě srdce, je ti divně. Všichni říkají "Dej tomu čas.", ale ty víš, že jen to nestačí. Bolí to. Bolí to hrozně moc a ty nemůžeš nic dělat, jseš spoutaná a i když nejseš sama, cítíš prázdnotu. Mě pomohlo jít do přírody, hluboko do lesa a křičet, vykřičet ze sebe tu bolest a křičet na život, jaký je to nespravedlivý sobec. Křič! ... a pak se uklidni. Podívej se nahoru na nebe a mysli na něj. Jako by tam s tebou byl. A pokud se budeš soustředit, pokud budeš věřit, že nejsi sama, že je pořád s tebou, věř mi, že ti bude líp. ... A každý večer se dívej na Měsíc a uvidíš, že i když už tě nikdy neobejme, nikdy se s tebou nezasměje, pořád je tu s tebou."
"V srpnu to bude rok, co se můj starší brácha rozhodl stejně. My jsme o tom věděli, ale stejně jsme mu v tom nedokázali pomoci. Rodina, doktoři, kamarádi, nikdo. Co se týče některých zákonů naší republiky, je v tom bordel! Pokud daný člověk s léčbou nesouhlasí, nejde nijak nařídit. Prostě se rozhodl a život pro něj ztratil smysl. Ta bezmoc, se kterou jsme se denně probírali a večer usínali, byla neskutečná. Absolutně s tím nejsem smířená, pořád si namlouvám, že prostě jednou zazvoní u dveří.. Od pohřbu jsem ani nenašla odvahu jít mu na hřbitov zapálit svíčku. Téměř každou noc ho potkávám ve snech a připadá mi, že z těch snů jednou zmagořím, protože to prostě bolí. V telefonu mám uložené jeho číslo a všechny smsky. Občas mi připadá, že to normální není, ale i psycholog nám říkal, že smíření se s takovou situací každému trvá jinak dlouho a hlavně se do toho nesmí nikdo nutit. Jediné, co můžu dělat, je podporovat mamku a čekat.. Upřímnou soustrast."
"Ty se teď snažíš ať se z toho nesesype tvoje rodina, a tím pádem to zazdíváš v sobě, i když se sama každou chvíli cítíš na to, že by ses nejradši kolébala v prázdné vaně a brečela, dokud bys jí nezaplnila. Musíš se aspoň na chvilku vzdát toho držení svého okolí nad vodou, a i když to bude pro ostatní trochu těžší, tak to je to nejlepší co s tím můžeš teď udělat. Potom co se přes ty hlavní zoufalé nárazové momenty dostaneš, vstaň a zkus zase být ta silná. Být tebou, promluvím si ještě s rodiči, prostě jenom mluvte. Vím, že se to lehko píše ale těžko dělá, ale snažím se ti poradit jak nejlépe mohu. Těchto situací jsem bohužel zažila více než dost, autonehody, zastřelení, skok z jedenáctého patra, a další. Je to hrozný pocit bezmoci, nemůžeš uvěřit že je to opravdová realita a každý den doufáš, že se najednou probudíš z té hrozné noční můry a všechno okolo tebe bude jako dřív. Je opravdu těžké se s tím vyrovnat, a musím říct že se s tím člověk nevyrovná asi nikdy, ale důležité je to nechat za sebou."
" Ti všichni kolem tebe toho mají taky plny kecky.brečte, křičte, nadávejte....i taťka by měl. A věř, kdyby tě teď neměli, umřela by. Jsou si plně vědomy toho, co v tobě mají. Jen to teď nemůžou dát najevo. Jsem dost stará na to, abych věděla, co píšu a o čem to vše je. Vydržíš a tvá rodina taky, když už si myslíš , že jsi u konce se silami, máš v sobě ještě 2x tolik, je to záložní energie, na kterou prostě nékdy v životě dojde. Nejlepší by bylo, mít ještě miminko, ale nevím, kolik rodičům je. Nicméně, každý se může snažit ti pomoci slovně, ale vše si stejně musíš prožít sama. Vím, kruté, ale realitu neobejdeš. "
"Umřela mi dcera, bylo jí 24 let a taky má sourozence. Moje děti prožívají to samé a já už skoro tři roky brečím denně, píšu jí na internetové katedrále. Zkus to také, bulím u toho šíleně, ale to se musí. Bolest stejně nikdy nepřejde, to je mi jasné, ale... musíme žít dál pro ty ostatní. Zkus se podívat na stránky Dlouhá cesta. Jsou tam pozůstalí sourozenci a píší si spolu. To taky trochu pomáhá. Drž se, je to každodenní boj, šílenství a hrůza, už nikdy nebude nic jako dřív, ale ...jiný život prostě nemáme. Chtěla jsem ještě napsat, že si myslím, že Ti naši andělé tu s námi jsou, jen je nevidíme."
